close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
♥Nejhorší je čekat na někoho,kdo už se nikdy nevrátí♥

Smrt

11. listopadu 2007 v 16:28

Smrt

Člověk je podivuhodný výtvor přírody. Není v jeho silách pochopit, co je tělo, a ještě méně, co je duch, a nejméně, jak je duch spojen s tělem; to je vrchol těžkostí - a přece právě v tom je jeho podstata." Pascal
Tak předně se podívejme na náš vztah k umírání. Umírání nezvládáme, bojíme se ho. Vidíme-li někoho umírat, panikaříme, voláme sanitky, které umírajícího vozí sem a tam a doslova z něj "vytřásají" duši. Co by však umírající nejvíce potřeboval, by byl duchovní. Nemáme na mysli člověka, který vykonává takové povolání. Ale někoho blízkého, komu je smrt důvěrně známa a neztratí hned hlavu. Kolikrát se však ani blízcí po smrti nejdou podívat na jeho tělo, spokojí se prostě se zprávou "pánů v bílém plášti". Nejdou mu prokázat poslední úctu tím, že se na něho podívají jako na mrtvého, aby si tak živě uchovali na něho vzpomínku. To nejhorší, co je možno umírajícímu člověku udělat, je bránit mu zemřít, například jej trápit elektrošoky s úmyslem ještě jednou povzbudit jeho srdce. Proč ten dobrý člověk nesmí zemřít? Aby jeho příbuzní přemohli svůj vlastní strach ze smrti? V každém případě by však asi smrti měl předcházet zápas, to poslední velké vypořádání se mezi životem a smrtí. Přejede-li vás auto, nebo chytnete kulku, žádný takový zápas není. Prostě jste neměli čas se na smrt připravit. V knize "Dreisig Jahre unter den Toten" píše psychiatr Carl Wickland o médiích, ze kterých mluvili zemřelí, kteří si stěžovali na svou nedůstojnou smrt. Umírající mají často nečekanou potřebu hovořit a bavit se, mějme toto na paměti! Tito lidé najednou prožívají zcela nové dojmy z astrální roviny, dojmy, které jsou stále ještě srovnávány s naším reálným světem.
u smrti vlastním přičiněním - sebevraždy. Neustále stoupá počet těch, kteří se rozhodnou pro dobrovolný odchod ze života. Je to jen a jen výsledek našeho rozkolísaného života, lpění na materiálních statcích, vztazích, závislostech. Proč zde věda nezasahuje? Proč stále raději potlačuje další desítky virů, vylepšuje člověka, který tu je maximálně 100 let, ale ubližuje duši, která je věčná? Vědci či lékaři se často chlubí tím, jak se jim daří snižovat úmrtnost, prodlužovat věk. Zkoumá však někdo v této souvislosti zvyšující se počet sebevražd? Je to stále onen kruh, tam uberu, ale naskočí to jinde. Stále nechápeme souvislosti. O tom, že sebevražda je jeden z nejvyšších karmických zločinů , již zřejmě víte. Ale pojďme dál....
Aby bylo možné porozumět procesu smrti, měli bychom vědět, co se děje, když spíme, neboť smrt je spánku velmi podobná. Ve spánku se odpoutává astrální tělo od fyzického, zůstává ovšem spojeno s fyzickým tzv. astrální šňůrou. Během spánku se může astrální tělo vzdálit velmi daleko od fyzického těla, ale spojení pomocí astrální šňůry zůstane vždy zachováno. Mnoho lidí po smrti však ani neví, že již zemřeli. Putují v astrální rovině a snaží se dát o sobě vědět "těm dole". Mluví na ně, lomcují s nimi. Ti však nereagují. Velmi často to zemřelí nemohou pochopit a ani si to uvědomit. Zkuste si ve spánku něco uvědomit. Totiž možná si to uvědomíte, ale to je tak vše, tělo neposlouchá, děj se děje nezávisle na nás. Jede na nás vlak, nemůžeme uhnout, někdo nás zabijí a my se nebráníme, chvilku jsme tím, pak se oním.... Smrt se od spánku liší jen tím, že se po výstupu astrálního těla z fyzického astrální šňůra oddělí, tedy je přerušeno aktuální spojení mezi oběma těly. V procesu umírání vystupuje astrální tělo ve formě šňůry z levé části těla, spirálovitě se stáčí kolem hlavy umírajícího a nakonec, poté, co zcela opustilo tělo, vytváří obraz v podobě oblaku. Z toho "oblaku" se formuje v prvních hodinách po smrti nejprve obličej a potom celé tělo zemřelého. Tělo a výraz obličeje jsou sice na stáří zemřelého nezávislé, odrážejí však ve stylizované formě jeho charakter. Jakmile je nové formování astrálního těla završeno, probudí se zemřelý ve svém astrálním těle a cítí se tak, jako by procitl po dlouhém spánku. Zdá se mu, že se pro něj nic zvláštního nezměnilo, kromě zostřeného vnímání, rozšířené možnosti pohybu a nárůstu jiných schopností.
Zemřelý se nachází ve vysněném světe, vytvořeném pouze z jeho přání a představ, v buddhismu se hovoří o májá, světě iluzí, vzniklém psychickou projekcí zemřelého. Na základě naší materialistické výchovy si těžko většina z nás dokáže představit onen svět, jenž je reálný, ačkoliv je jen "psychický". Žije-li zemřelý se svým psychickým tělem v psychickém světě, je to pro něj absolutní realita. Prožívá vše přesně tak, jak byl zvyklý. Tento psychický svět je světem oscilací. Pouhá myšlenka stačí k tomu, aby získala skutečnou formu - umožňuje zažít zemi hojnosti, má to však zároveň také své stinné stránky. Sice stačí pouhé přání, aby se bohatství a překypující život staly reálnými, ale stačí také i ten nejmenší pocit strachu, aby se také jeho obsah přenesl plně do reality.
Tak se člověk stává v tomto stavu obětí svých vlastních pudů, žádostí, přání i myšlenek. Může vstupovat do kontaktu jen s těmi živými bytostmi, které se nacházejí na stejné vlnové délce. Tak může lakomec navazovat kontakt jen s lakomými, vrah s vrahy atd. (Zde připomeňme tzv. Boží soud - vždyť co je to jiného, když člověku se dostává vrchovatě toho, jaký život žil?) Tím, že člověk prožívá své vlastní vnitřní Já jako vnější svět, pomalu v něm roste pochopení, sebepoznání a přání rozvíjet se výše. Obtěžkaný těmito přáními se pomalu zdánlivě sám přehoupne do výše, podporován těmi bytostmi, které už tohoto vývoje dosáhly. Tyto bytosti s ním ovšem mohou navázat spojení jen tehdy, když on sám v sobě taková přání chová a tím vytváří tuto "vlnovou délku".
V této souvislosti je zajímavé připomenout, že se při tzv. výzkumu hlasů, při kterém mohou být s pomocí technických přístrojů zachyceny hlasy zemřelých na magnetofonovou pásku, objevuje závislost mezi vyzařovanou frekvencí a úrovní hlasů z onoho světa. Jinými slovy: čím vyšší je frekvence nosiče, která je vyzařována, o to náročnější jsou odpovědi zachycené na pásku.
Všeobecně se onen svět člení na mnohé různě hierarchicky uspořádané sféry, většinou v počtu sedmi. Důležité je pouze to, že duchovní vývojový stav a obsah života určuje ty sféry, do kterých se po smrti vstupuje nejdříve. Úkolem mrtvých je potom zráním a pochopením dál se uvnitř této hierarchie vyvíjet. Přeji vám i sobě, abychom vstoupili do takových sfér, do kterých si zasloužíme. Každou vteřinou naše mysl předurčuje náš posmrtný život. Buďme proto pozitivní, buďme láskyplní, buďme dobří......
Existuje posmrtný život??
Existuje život po smrti a existuje lidská duše? Shromáždění vědců na proslulém California Institute of Technology naslouchalo lékařům nemocnice v Southamptonu, kteří přinesli přesvědčivé důkazy, že lidské vědomí pokračuje ve své činnosti i poté, kdy mozek přestal fungovat a pacient je klinicky mrtvý.
Britští lékaři referovali o studii, která vyšla letos ve vědeckém žurnálu Resuscitation. Sledovali soubor 63 pacientů, kteří byli prohlášeni klinicky za mrtvé: jejich srdce se zastavilo, přestali dýchat a mozková aktivita zanikla. Po oživení, kdy se probrali z klinické smrti, s nimi lékaři dělali rozhovory. Část pacientů měla v době, kdy mozek nevykazoval jakékoli funkce, jasné a uspořádané myšlenkové procesy. Rozumně uvažovali a vytvářeli vzpomínky na to, že komunikovali a pohybovali se mimo tělo.
Výsledky výzkumu byly tak slibné, že lékaři založili nadaci zaměřenou na to, aby zkoumala zkušenosti blízké smrti na širším vzorku. Zatím shromáždili shodné prožitky u 3 500 osob. Pacienti sdělovali pocity míru, radosti a harmonie. Pro některé se zrychlil čas, zbystřily se smysly, ztratili vědomí svého těla. Viděli jasné světlo, dostali se do jiného prostoru a hovořili se svými mrtvými příbuznými. Jeden, který se označil za pohana, referoval o setkání s mystickou bytostí.
O podobných stavech při přežití smrti existují zprávy staré i několik staletí. Zkušenosti pacientů, které shromáždil dr. Parnia, se shodovaly s těmi, které popsali před ním už lékařka Elisabeth Kübler-Rossová (O smrti a umírání) a psycholog Raymond Moody (Život po životě). Současná studie však pochází z prostředí velké renomované nemocnice a využila nejnovější technologické postupy.
Skeptici například tvrdili, že tyto prožitky vznikají následkem nedostatečného okysličení mozku při zástavě srdce. Jenže ve skutečnosti měli pacienti s prožitky vědomí po smrti větší přísun kyslíku do mozku! Parnia dodává: "Když má mozek nedostatek kyslíku, upadají lidé do naprostého zmatku, prostě odpadají, a obvykle nemají vůbec žádné vzpomínky. U našich pacientů jde o vážné poškození mozku, ale o dokonalou paměť."
Skeptici také namítali, že vzpomínky pacientů pocházejí z doby, kdy vědomí ztráceli či se jim vracelo, tj. fungovalo. "Právě naopak," oponuje Parnia. "Okamžiky, kdy je mozek momentálně traumatizován záchvatem nebo nárazem auta, tedy bezprostředně před nebo po ztrátě vědomí, si nepamatujeme. Při zástavě srdce je poškození mozku tak závažné, že se srdce zcela zastaví.
Lidé říkají: "Pamatuji si, že jsem viděl auto. Potom si vybavuji až to, jak ležím v nemocnici." Soubor 3 500 osob už něco vypovídá. Nadto při shromažďování zkušeností se smrtí lékaři zjistili, že mnoho lidí o svých zážitcích nikdy nehovořilo. Báli se, aby nevypadali jako blázni.
V souboru je zachycena i zkušenost chlapce, kterému bylo při zástavě srdce po záchvatu dva a půl roku. Rodiče kontaktovali dr. Parniu, když chlapec začal kreslit obrázky, na kterých se dívá seshora na svoje nehybné tělo. "Když umřeš, vidíš jasné světlo," sděloval i chlapec.
Všeobecně se má za to, že ve stavu totálního bezvědomí mozek nemůže produkovat plynulé myšlenkové procesy nebo utvářet trvalé vzpomínky. Jenže tomu, jak mozek - orgán těla, složený z hmotných buněk - vlastně generuje nehmotné myšlenky, stále plně nerozumíme. Dr. Parnia vyvozuje z výsledků výzkumu, že lidské vědomí může pracovat nezávisle na mozku, když používá mozkovou kůru jako mechanismus k manifestaci myšlenek - tak jako televizní přijímač překládá vlny do světla a zvuku.
"Když poškodíte mozek a mysl funguje, napovídá to, že je poškozený pouze aparát. Což znamená, že mysl nemusí být nutně vytvářena mozkem. Další výzkum v tomto směru skutečně může odhalit existenci duše."
co bude pak??
Co bude po smrti?" - jistě lákavá otázka, na kterou nás téměř všechna náboženství ujišťují, že budeme po smrti dále žít, zaručují nám nesmrtelnost duše, ale při tom se zmiňují o různých stupních nesnází při dosahování tohoto cíle.
V posmrtný život věřil již neandrtálec před 50 000 lety. Proto v La chapelle-aux-Saints ve Francii zakopávali zemřelé v embryonální pozici a posypávali je červeným okrem, což mnoho učenců považuje za symbol posmrtné cesty do lůna Matky Země.

Aztékové
V říši Aztéků se posmrtná pouť odbývala na opačnou stranu - do nebe. Aztékové věřili, že k udržení pohybu Slunce na obloze a rytmu změn v přírodě je nutné denně skládat lidské oběti. Na oltáři v Tenochtitlanu tekla krev téměř neustále a kněží připomínali spíše řezníky. Kult vyžadoval nejméně 20 000 obětí ročně. O přechodu do posmrtné krajiny štěstí nerozhodovaly dobré skutky, ale společenský status.
Tak lépe narození aztéčtí mládenci, kterým bylo ještě za života nožem vyřezáno srdce, jak se tehdy věřilo, měli být šťastní, když roky putovali se Sluncem po obloze a pak se vtělovali do kolibříků. Vesničané putovali do tropického ráje. Lidé z nižších společenských vrstev šli na věčnost do pochmurného a chladného podzemí.

Egypťané
V Egyptě patřičný správný způsob života měl zajistit dobrou smrt a bezpečnou pouť do zásvětí, kde se všichni setkají s bohem Osirisem. Ale cesta do krajiny zemřelých byla nesnadná a dlouhá, protože na každé zatáčce číhali démoni a pouze formule z "Knihy mrtvých" mohly pomoci při odstraňování všech překážek. Proto se nebožtíkům otevírala ústa, aby mohli hovořit, dávaly se jim papyrusy s "instrukcemi postupu" nebo patřičné zápisy do seznamu. Všeobecně se dbalo o tělo, protože přechovávalo duši. Zde vznikla mumifikace a obklopování hrobek faraónů nedostupnými pyramidami z velkých kamenů, aby tělo mohlo zůstat neporušeno. Egypťané věřili, že před tribunálem Osirise bude váženo srdce mrtvého a 42 soudců ho bude vyslýchat.

Řekové
Řekové se obávali smrti, záhrobního putování a boha Hádes, vládce krajiny zemřelých, natolik, že nesměli ani vyslovovat jeho jméno a nahradili jej bohem Plutem. Co se dělo s duší po smrti? Po odsouzení hrdinským Radamantesem a jeho bratrem Minosem měla šanci vstoupit nejen do Tartaru, místa věčného trápení, kam přichází většina zemřelých. Duše osob za živa spravedlivých, které získaly lásku bohů, přicházely do krásných květnatých lánů, nacházejících se pod zemí.

Římané
V antickém Římě mohli s láskou po smrti počítat pouze césarové. Mimo Tibéria a Nerona byli všichni považováni za nesmrtelné bohy. Někteří, jako například krutý Kapitula, nařídil uctívání své osoby jako boha již za života. Jinak bylo většině Římanů po smrti přisouzeno peklo, nebo kouzelná krajina Elizium, plná krásné zeleně a bystřin. Vergilius dokonce naznačil, že vchod do ní se nachází mezi Vesuvem a Etnou. Dle něj ani Elizium, ani peklo, nepřijímá ty, kteří nelitují způsobu svého života, protože ti kvílí na břehu Acherontu a marně čekají, že je Cháron převeze přes řeku na druhý břeh.

Pohané
V pohanských náboženstvích neznamená smrtelnost věčný pobyt v kraji štěstí. Nestálost provázela člověka i po smrti a záhrobní život záležel na skutcích člověka během života.

Křesťané
Křesťanství dává stejné možnosti věčného spasení všem věřícím, postačí uvěřit v syna Božího Ježíše Krista, zachovávat deset božích přikázání a účastnit se církevních svátostí. Pro vyznavače Krista, zachovávající během svého života zásady víry, bylo po smrti určené nebe, tedy blízkost Boha a andělských zástupů, zatímco odsouzeným na posledním soudě "pláč a skřípění zubů".

Mohamedáni
Na posledním soudě nevěřící, na základě "Knihy činů", budou odsouzení k pekelným mukám, což je stejné jako křesťanské peklo. Někteří islámští myslitelé však usuzují, že Alláh ponechá zavrženým otevřená vrátka naděje : Peklo není věčné, jednou bude zničeno.

Hinduismus
Všechny vyznavače hinduismu, v jehož čele je velká trojice bohů - Brahma, Šiva, Višnu - spojuje víra v reinkarnaci. Samsara, přesun energie, způsobuje mnohé přechody z jednoho do druhého vtělení. V charakteristickém kastovním systému je jediná možnost společenského pokroku. "Program každého vtělení" závisí na karmě, tedy dobrých a zlých skutcích z dřívějších inkarnací, za které je v současném životě nutné platit nebo získat odměnu. Následkem toho se smrt v hinduismu přijímá klidně. Aby zajistili duši posmrtné bytí, Hindové pálí těla mrtvých a jejich prach, smíšený s posvátným měsíčkem zahradním, házejí do řeky Gangy. Cyklus opakovaných zrození je nekonečný. Posledním cílem a spasením duše je mokše, ale té mohou dosáhnout jen bráhmani mužského pohlaví.

Buddhisté
V buddhismu je jediná cesta ke spasení - přísná vnitřní kázeň a tělesná duchovní cvičení, zříkání se dočasných záležitostí. To se podařilo Buddhovi, který po šestileté askezi dospěl k osvícení, pronikl do tajemství života a smrti a dosáhl spasení. Od té doby každý, kdo dosáhne nirvány, se stane nesmrtelným buddhou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama