Zdroj:http://mixie.blog.cz
Telefonáty zesnulých
Někdy mrtvým nestačí jen předat vzkaz, chtějí si doopravdy se svým blízkým popovídat. Před pár lety zasáhla do života čtyřicetileté Jiřiny z České Lípy tragédie. Její manžel, řidič z povolání, usnul za volantem a při srážce s kamionem přišel o život. Žena zůstala s dvěma dětmi v malém domku sama a jen s vypětím všech sil zvládla zařídit pohřeb a ostatní formality dědického řízení. Zhruba po týdnu ji vak ve třináct hodin zneklidnil podivný telefonát.
Ještě když muž žil, měl ve zvyku své ženě vždy kolem jedné hodiny odpoledne zavolat, říci ji pár milých slovíček a sdělit ji, kdy se ten den vrátí domů. Není tedy divu, že paní Jiřinuzvonění vylekalo. To ještě netušila, kdo bude na druhém konci aparátu.
Žena velmi opatrně zvedla sluchátko a vtom prý uslyšela, jak její manžel říká: "Ahoj, miláčku, tak copak bude dneska k večeři? Vrátím se asi v šest večer. Zatím pa." Neznámý na druhém konci zavěsil a paní Jiřina se polomrtvá hrůzou sesula do křesla. Hlas v telefonu prý nade vší pochybnost patřil jejímu muži. Ten už byl ale déle než týden po smrti.
Podruhé se telefon rozdrnčel o víkendu. Tentokrát ho zvedl patnáctiletý syn Petr a z druhé strany na něj promluvil mrtvý otec. Nakázal mu, aby se staral o maminku, a ptal se ho na známky ve škole. Nakonec prý jeho hlas zanikl v praskotu a šumění. Bledý chlapec se málem zhroutil.
Volal zesnulý muž skutečně ze záhrobí? Anebo obtěžoval nebohou rodinu nějaký vtipálek? Rozhodně podobných telefonátů z říše mrtvých se dočkalo i mnoho dalších pozůstalých, kteří přísahali, že slyšeli mluvit svého blízkého.
Je nesporně zajímavé, že v počátcích budování telefonn sítě k úkazu hovorů ze záhrobí nedocházelo. Počet těchto případů začal narůstat až v době, kdy jednotlivé státy zaváděly automatické ústředny. Už z této skutečnosti je zřejmé, že se nejedná o skutečný hovor s mrtým, nýbrž o dosud neobjasněný mimosmyslový fenomén.
Řadu navzájem velice podobných případů prozkoumali v 70. letech minulého století američtí parapsychologové Scott Rogo a Raymond Bayless. Své výsledky shrnuli v knize "Telefonáty zesnulých", v níž mimo jiné poukazují na mnoho styčných bodů, jimiž se jednotlivé události vyznačují.
Například postiženými jsou téměř výhradně lidé, kterým v nedávné době zemřel někdovelmi blízký. Zárověň musí být splněna podmínka, aby dotyčný o smrti milované osoby věděl. Barva a intonace hlasu v telefonu přesně odpovídá zesnulé osobě. Volající také zná vechny drobné detaily ze života mrtvého. Na přímý dotaz, kde se zrovna teď nebožtík nachází, však tajemný neznámý nikdy neodpoví. Buďto otázku přejde bez povimnutí, nebo odpovídá "no přece tam", "ty víš kde", "kde bych asi byl?" a podobně. Pokud pak volaný navrhne schůzku či setkání, účastník na druhém konci to zdvořile, ale rezolutně odmítne.
Doba hovorů je podle badatelů také velmi krátká. Většinou mrtví řeknou jen několik málo vět a hlas pak zanikne ve praskání a šumu. Byly sice zaznamenány i půlhodinové rozhovory, ty jsou ale opravdovou vyjímkou.
Lze vůbec telefonáty ze záhrobí nějak vysvětlit? Parapsychologové opatrně připoštějí, že řešení může spočívat v zatím neprozkoumanýchschopnostech lidského mozku.
Extrémně silný stres ze žalu patrně vyvolá fenomén podobný poltergaistovi. V tomto případě však uvolněná psychokinetická energie nepůsobí létání a destrukci předmětů, ale vybíjí se jako hlas zesnulého v telefonu. Proto se nedá identifikovat volající stanice a proto také po vyčerpání mentaální síly dochází k postupné přeměně hovoru na praskot a šum.
Způsobili si tedy paní Jiřina a její syn šokující zážitek svou silnou podvědomou touhou znovu slyšet manžela a otce? Možná ano. Nikdo z odborníků ale přesnou odpověď nebude znát asi nikdy.
když sem to četla tak mi s toho běhal mráz po zádech:(